Věc Makropulos

Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy… blázni!

EMILIA: Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!
VÍTEK: Proč?
EMILIA: Člověk to nesnese. Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak… pak to pozná… pozná, že… A pak v něm umře duše.
VÍTEK: Co pozná?
EMILIA: Bože, na to nejsou slova. A pak už člověk nemůže na nic věřit. Na nic. A z toho je ta nuda. Víš, Bertíku, tys povídal, že zpívám, jako by mne při tom záblo. Vidíš, umění má smysl, pokud to člověk neumí. Teprve když to umí, když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné. Je to stejně marné, Kristinko, stejně marné jako chrápat. Zpívat je to samé jako mlčet. Všecko je stejné. V ničem není žádný rozdíl.

KOLENATÝ: Děkuju, Lojzičko. Jak dlouho by chtěla být živa?
KOMORNÁ: Hihi, ještě třicet let.
KOLENATÝ: Víc ne?
KOMORNÁ: Ne. Co bych s tím dělala?